Petr Poulík 12. 3. 2020

Vezmeme ti vše co tě dělá šťastným a ty nás budeš oslavovat.

Poulik píše život a život je mu inspirací. Téma posledních dní je jak moc omezit svobodu člověka, pro jeho záchranu. Záchrana v nesvobodě, je stejně bizardní nápad jako představa svobody v ZOO. Funguje to jen pokud jsi nezažil možnost jít kam chceš a nezastavovat, pokud nedojdeš do cíle. V rámci prevence před podivnou chřipkou občane, omezíme tvé vzdělání, zkrušením výuky škol, omezím tvůj svobodný pohyb, omezím tvou zábavu zrušením sportovních akcí. Vezmeme ti vše co tě dělá šťastným a ty nás budeš oslavovat. Taková blbost!

Co takhle svobodná vůle a odhodlání riziko příjmout a nebo utéct!  Co tedy zbude člověku, sedět v koutě a bát se neviditelného nepřítele, propadat skepsi, bez radostných podnětů, není úsměvu. Radikalizaci strachu, izolací a karanténou, nic nevyřešíme, jen zpomalíme. Přijetím těchto opatření jdeme sami proti sobě, ničemu to nepomůže a klaním se před odvahou těch několika státníků, kteří přijali nemoc jako fakt a ne jako další stupeň omezení svobod. Dobře chraňme děti před korona virem, ale také zajistěme dětem vzdělání!  Škola může v nějaké externí formě výuky pokračovat on line, děti jsou denně několik hodin u svých počítačů a učitele ti se  to snadno naučí. Nenechme se demoralizovat! 

Postavme se hrdě, pracujme, milujme a žijme, nejsme odsouzenci a nic jsme neprohráli pokud jsme to sami nevzdali. Možná právě teď by měli sportovci radostně vyběhnout na hřiště a ukázat odvahu, budou hrát před prázdným stadionem, ale plnými křesly u TV, mohou ukázat, že jsou tady v těžkých chvílích,  pro své fanoušky. Budou jim blízko v době, kdy se jejich fans trápí a tak to má být. Občas má vítězit srdce nad rozumem, láska nad sobectvím. Pokud se necháme zlomit nedopadne to dobře a zaplatíme za to svobodou a to je mnohem  víc než smrtí.

Osm let pracuji v Itálii, nikdy ani v nejtěžších dobách krize jsem tu zem neviděl tak smutnou a letargickou. Vždy to byla hrdá země, se srdečnými lidmi, s bojovníky. Dnes po omezení pohybu, jsou jejich ulice prázdné stejně jako jejich duše, každý si zalezl ,, do své díry bez Boha a víry !,, (dík Dane Lando za kousek tvého text z písně Valčík). Sedí doma a čekají, co bude, šedesátimilionový národ má deset tisíc nakažených: Je to moc nebo málo, myslím, že to je průměr běžné chřipky! Musí být neuvěřitelně těžké trávit čas mezi čtyřmi stěnami a nepropadat panice v noci, když vedle v bytě zakašle soused! Staří lidé asi všichni nepřežijí, tak to bohužel v životě chodí.

Co s tím? Skutečnost uchopit , najít odvahu přijmout realitu! Má cesta je víra opět se přiblížit k Bohu, k rodině k základním hodnotám tohoto světa. K blízkosti jednoho k druhému, udržet si naději v duši i srdci a tím dát naději tělu! K tomu je potřeba pocit svobody a možnost práce! Tedy pracujme , žijme a nevzdávejme to! Nenechme si vnutit, že jsme vlastně odsouzení k smrti!  Nenechme se zlomit a vzít si svobodu!

    Zanechte Svůj Komentář Zde